Milan Otáhal (9. 6. 1928 – 9. 10. 2017)
NEKROLOG
Odešel významný historik a vzácný kolega
Oldřich Tůma
Milan Otáhal se narodil 9. června 1928 ve Vsetíně. Roku 1947 maturoval na gymnáziu ve Frýdku-Místku. Po studiu přerušeném těžkou nemocí absolvoval v létě 1953 na FF UK v oboru historie. Nastoupil do Historického ústavu ČSAV, kde se později stal vedoucím oddělení nejnovějších dějin. V roce 1970, krátce po návratu z roční stáže v Bloomingtonu v USA, dostal výpověď. Byl mu přiznán invalidní důchod. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V roce 1989 byl členem historické komise Koordinačního centra OF. Na jaře 1990 se nakrátko vrátil do Historického ústavu, od listopadu téhož roku se stal vědeckým pracovníkem a vedoucím jednoho z oddělení Ústavu pro soudobé dějiny. Zde pak vědecky pracoval nejen do svého odchodu do důchodu, ale ještě dlouhá léta poté se podílel na řadě badatelských projektů a intenzivně publikoval. Zemřel 9. října 2017.
I takto seřazená stručná životopisná data řadí Milana Otáhala ke společnému osudu těch českých historiků, kteří dějiny dvacátého století nejen svým dílem reflektovali, ale též prožívali a spoluvytvářeli. Jako mnoho generačních druhů propadl po válce kouzlu představ o vytváření lepší, sociálně spravedlivé společnosti. Věřil, že právě takovou přinese komunistický režim, jehož byl zprvu nadšeným budovatelem. Jeho vědecké práce i z tohoto období ovšem snesou kritiku a jsou užitečné dodnes (např. Zápas o pozemkovou reformu v ČSR z roku 1963). Postupně získával k realitě režimu kritický vztah a usiloval o proměnu Historického ústavu v nezávislé moderní vědecké pracoviště. Stal se součástí duchovního snažení, které se pokusilo o nezaujatou analýzu našeho poválečného vývoje a pomohlo tak připravovat pokus o celospolečenskou obrodu.
Když byl tento vývoj násilně zastaven vojenskou intervencí, podílel se Milan Otáhal na přípravě proslulé „Černé knihy“ (Sedm pražských dnů, 1968 a znovu 1990), která zachycovala první dny odporu proti okupaci. Za „Černou knihu“ byl později trestně stíhán. Jeho profesní kariéra byla přerušena, byl vyloučen z KSČ. Ač pod stálým dohledem StB, byl v sedmdesátých a osmdesátých letech i jako privátní osoba aktivní v organizaci nezávislého historického bádání: spoluvydával samizdatové Historické studie, byl spoluautorem (s Petrem Pithartem a Petrem Příhodou) alternativně pojaté práce Češi v dějinách nové doby (vyšlo pod pseudonymem Podiven poprvé 1991), zasáhl do diskuse o dokumentu Charty Právo na dějiny adresovanému vedení ČSAV (1984).
Celé dlouhé roky po nástupu do Ústavu pro soudobé dějiny – než mu v tom v posledních dvou třech letech zabránil horšící se zdravotní stav – pracoval opravdu intenzivně. Koncipoval a realizoval řadu výzkumných projektů týkajících se především období normalizace (dějiny opozice a nezávislých iniciativ, role studentů a inteligence v pádu komunistického režimu, dějiny společnosti atd.). Jeho bibliografie z tohoto období čítá desítky položek. A to už byl vlastně v důchodovém věku, tedy ve věku, kdy mnoho autorů už především rovná staré texty, vylepšuje, doplňuje a rediguje je… Knihy a studie Milana Otáhala z tohoto období není třeba připomínat – jsou přece nezbytnou a samozřejmou součástí naší každodenní práce.
Měl jsem štěstí, že jsem se s Milanem Otáhalem znal osobně poměrně dlouho. Byl to právě on, kdo mi někdy v roce 1991 zavolal s nabídkou spolupráce v tehdy nově budovaném ústavu. On byl tím, kde mě uváděl do Ústavu pro soudobé dějiny a do oboru vůbec, kdo nade mnou držel jakoby ochrannou ruku, pomáhal mi a radil. Milan Otáhal byl také mimořádně skromným člověkem a historikem. Ačkoli měl k výkladu československých dějin v období komunistického režimu opravdu co říci, narazili jsme na jeho hlas v masových médiích jen výjimečně. Nechával mluvit své publikace. Dovedl přitom zaujatě a rezolutně polemizovat a rozhodně se nevyhýbal diskusím včetně diskusí konfliktních. Svým způsobem legendární už je dnes jeho polemika s Vilémem Prečanem z poloviny devadesátých let o povaze a významu protirežimní opozice.
Milan Otáhal byl také příjemný a zajímavý vypravěč a debatér. Mnoha mladším a mladým kolegům v ústavu věnoval hodiny a hodiny rozmluv. Jakoby nenápadně, mezi řádky, nabízel své zkušenosti životní i badatelské. Určitě přitom ovšem nepoučoval a své názory a znalosti nevnucoval. Myslím, že řada historiků v Ústavu pro soudobé dějiny, ale jistě i jinde, se takovým trochu mimochodným způsobem může považovat za jeho žáky. I když si to třeba ne všichni zcela uvědomují a i když by nejspíš byl Milan něco takového jen stěží vnímal jako svou zásluhu. Bude nám všem citelně scházet. Zároveň bude ale ještě dlouho přítomen. A to nejen prostřednictvím svých knih a článků, ale právě i tím, co si – třeba nevědomky – v sobě ze setkávání s ním neseme.