Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

Studie a články

Politika vyrovnávání s komunistickou minulostí

Česká zkušenost
Jacques Rupnik

Článek vznikl na základě referátu autora na konferenci „Paměť komunismu“, kterou uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR společně s vídeňským Ústavem pro vědy o člověku v říjnu loňského roku v Praze. Jedním z charakteristických rysů vyrovnávání se s komunistickou minulostí ve střední a východní Evropě je podle Rupnika pluralita přístupů, jejichž pomyslné mantinely v mezinárodním kontextu představuje jihoafrický model „politiky usmíření“ na jedné straně a „haagský“ model „politiky spravedlnosti“ vůči bývalé Jugoslávii na straně druhé. Česká republika je zajímavá dvojím paradoxem. Zaprvé, nikde ve srovnatelných státech nedospěla dekomunizace v rétorické ani v legislativní rovině tak daleko, a přitom v zemi se stále těší solidní podpoře nereformovaná komunistická strana a až na výjimky nebyl odsouzen žádný z významných předáků zodpovědných za zločiny minulého režimu. Zadruhé, nikde jinde v posledním dvacetiletí starého režimu nebyla historiografie postižena tak důkladnými čistkami, a přitom se zde nekonala žádná dalekosáhlá společenská debata o místě komunismu v české historii a současnosti. Taková debata i samotná historiografie stojí před otázkami úzce souvisejícími s vyrovnáváváním s minulostí, totiž zda komunismus v Československu byl spíše dílem vnějších či vnitřních faktorů, zda byl jen vybočením z cesty nebo hluboce založeným společenským procesem, zda tvoří kontinuitu s obdobím nacistického protektorátu ve smyslu „dva režimy, jedna totalita“, nebo šlo o specifický a vnitřně diferencovaný jev.
V souvislosti s lustracemi Rupnik uvádí, že nejsou „honem na čarodějnice“ ani samospásným prostředkem, jak tvrdili jejich radikální kritikové či naopak propagátoři, a připomněl, že Václav Havel a Václav Klaus – navzdory obecnému mínění – nepatřili do těchto opačných táborů při hledání cest k vyrovnání s minulostí. Jestliže dekomunizaci, ztělesněnou lustracemi a zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, vyzvedla na svém štítě Občanská demokratická strana, bylo tomu tak spíše v distanci vůči politickým konkurentům ve volebním klání než z ideových důvodů. Jeden z ústředních problémů ve vztahu ke komunistické minulosti, který žádný dekomunizační zákon nemůže vyřešit, lze vyjádřit bonmotem, že šlo o „zločinný režim, nikoli režim zločinců“; tázání po širší spoluzodpovědnosti za jeho fungování nevylučuje označení konkrétních viníků, nelze je však tímto aktem vyčerpat.
V závěrečné části své úvahy si Rupnik klade otázku, zda je hledání spravedlnosti ve vztahu k minulosti synonymem pro hledání historické pravdy. V té souvislosti pléduje pro to, že po „rudé knize“ komunistické utopie a „černé knize“ zločinů spáchaných v jejím jménu je načase vydat „šedou knihu“ dějin středoevropských společností v područí komunismu, jakožto obětí i očasných spoluviníků, kolísajících v různých situacích mezi odporem a přizpůsobováním. Tento úkol je zvlášť aktuální v českých zemích, podotýká autor, a pozastavuje se nad tím, že zdejší historici za dvanáct let od pádu komunismu nepřišli s žádným syntetickým zpracováním tohoto období. Náznaky možného pozitivního obratu pak vidí v aktuálních debatách uvnitř i kolem historické obce, v nichž zástupci mladé generace vystoupili s morální i metodologickou kritikou starších kolegů a otevřeli palčivá témata. Tento současný český Historikerstreit je snad zároveň počínajícím „syndromem Vichy“, říká Rupnik v narážce na dlouhá léta tabuizované téma francouzské historické anamnézy.

Co dělat s komunistickou minulostí?

Polská zkušenost
Andrzej Paczkowski

Článek vznikl na základě referátu autora na konferenci „Paměť komunismu“, kterou uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR společně s vídeňským Ústavem pro vědy o člověku v říjnu loňského roku v Praze. Paczkowski v něm rozděluje polskou zkušenost při vyrovnávání se s komunistickou minulostí do pěti oblastí, které postupně probírá: legislativní kroky (transitional justice), veřejná diskuse, historiografie, změny symbolů a postoj obyvatelstva k minulému režimu.
Pokud jde o první oblast, autor popisuje vývoj a účinnost zákonů a na nich založených soudních procesů, jejichž cílem bylo potrestání viníků komunistických represí. Konstatuje, že přes určité snahy o „revoluční spravedlnost“ výsledkem legislativní kontinuity se starým režimem a dohodnutého způsobu předání moci u „kulatého stolu“ byla relativní trestněprávní neodpovědnost pachatelů politických zločinů. Dále věnuje pozornost „bojům o svazky“ komunistické tajné policie, které negativně ovlivňovaly polskou politickou scénu do poloviny 90. let minulého století a byly ukončeny až zavedením několikrát pozměňovaného lustračního zákona v roce 1999.
Velmi rozmanitou veřejnou diskusi o komunistické minulosti Paczkowski vymezuje dvěma póly, z nichž jeden bezvýhradně zatracuje komunistické Polsko jako totalitní stát teroru, ovládaný cizí mocností a ničící přirozenou skladbu společnosti i fungování ekonomiky, a druhý naopak zdůrazňuje údajné úspěchy lidového Polska v modernizaci hospodářství, vzdělání, sociálním zabezpečení a podobně. Mezi těmito extrémy se podle něj pohybuje většina účastníků diskuse včetně osobností typu Adama Michnika, převládající veřejné mínění ovšem považuje takovou diskusi za celkem zbytečnou.
Ani polská historiografie ve vztahu k nedávné minulosti podle autora nebyla ušetřena politizace. Její slabinu vidí v tom, že se převážně soustřeďuje na politická témata represí, protirežimní opozice a podobně, přičemž jí unikají další rozměry historie. Průvodním rysem tohoto trendu je „dokumentomanie“, která v některých případech supluje chybějící analýzy a komentáře. Poměrně důsledně podle polského historika proběhla v zemi dekomunizace veřejného prostoru prostřednictvím změn názvů ulic a dalších symbolů, přestože se to neobešlo bez vášnivých diskusí. Ze sociologických průzkumů veřejného mínění lze vysledovat značně ambivalentní postoj obyvatelstva k období komunistického Polska, v zásadě se však Poláci shodují na pozitivním hodnocení dějinné role Solidarity a Lecha Wałęsy. V závěru autor vyslovuje názor, že úspěch či neúspěch transformace a vyrovnání s minulostí nelze hodnotit podle krátkozrakých očekávání, že dojde buď ke všeobecnému smíření společnosti, nebo k izolaci jejích s komunismem spjatých složek.

Horizont

Vězení jako minulost, odboj jako paměť

Konfederace politických vězňů
Françoise Mayerová

Autorka zkoumá způsob, jímž Konfederace politických vězňů vytváří artikulovaný obraz minulosti, který má schopnost legitimizovat specifické nároky členů konfederace (rehabilitace, reparace, odškodnění) a zároveň uchovávat zkušenost tisíců anonymních obětí (věznů první vlny komunistických represí) v české kolektivní paměti. Svou pozornost upírá na argumentační prostředky spjaté s úsilím členů konfederace o symbolické uznání: jak se v rámci tohoto obrazu minulosti proměňuje jejich vnímání vlastní role coby obětí komunismu v bojovníky proti komunismu, jaký význam a smysl je v tomto obrazu přikládán koncepci „třetího odboje“.
Obraz minulosti, jehož nositeli jsou členové Konfederace politických vězňů, autorka analyzuje z hlediska sociologie paměti: nejde jí o zjištění, zda tato interpretace je autentičtější, pravdivější než jiné interpretace, ale spíš o postižení sociálních, politických a historických podmínek, v jejichž rámci se rozvíjí, a zychycení toho, které rysy minulosti klade do popředí a jaké jsou její meze. V této perspektivě je paměť chápána nejen jako prosté individuální či kolektivní připomenutí minulosti, ale jako identifikační proces, ze své podstaty zčásti silně ovlivňovaný sociálním kontextem. Procesy dekomunizace a demokratické transformace v tomto směru vytvářejí příznivé podmínky pro uznání statutu oběti a dovolují členům Konfederace politických vězňů prosadit jejich požadavky tam, kde v roce 1968 neuspěli jejich předchůdci z K 231; zdaleka však natolik nepřejí jejich pokusům prezentovat oběti represí jako „odbojáře“, případně jako „hrdiny“ boje proti komunismu. V kontextu dekomunizace, v němž je odmítání komunismu široce sdíleno, antikomunismus ztrácí svůj „rozlišovací“ smysl, který mohl mít před rokem 1989, a paměť konfederace se nyní afirmuje hlavně v (negativním) vztahu k paměti disentu. Koncepce „třetího odboje“ se tak jeví především jako forma artikulace paměti stalinských táborů a způsob obrany před nebezpečím, aby tato zkušenost neupadla v zapomnění nebo nebyla zastíněna jinými paměťmi komunismu.

Materiály

Zákony o navracení majetku KSČ a SSM lidu

Petr Jarolímek

Jedním z aktuálních problémů, které musely řešit nové mocenské orgány po listopadu 1989, se stal další osud majetku Komunistické strany Československa a Socialistického svazu mládeže. Tyto organizace totiž v době vlády KSČ získaly svůj majetek v naprosté většině ze státních prostředků. Jeho celková hodnota činila u KSČ přibližně 12,6 miliard korun, u SSM asi 3,3 miliardy korun.
Autor se v článku zabývá především legislativními aspekty převodu majetku obou organizací na stát, konkrétně projednáváním příslušných ústavních zákonů ve federálním parlamentu, jejich ohlasem v tisku a rámcově také naplňováním těchto zákonů v praxi. Konstatuje, že zákony byly přijaty navzdory odporu komunistů (ti navrhovali vypořádání se státem cestou politických jednání) za nadšeného souhlasu všech ostatních parlamentních stran. Stalo se tak ovšem se značným zpožděním, až rok po politickém převratu v listopadu 1990, takže do té doby mohlo docházet k přelévání části tohoto majetku na soukromé subjekty; zcela tomu nezabránilo ani přijetí zákonů, neboť majetek nadále unikal hlavně formou komerčních pronájmů. Nedostatečný počet a nízká odbornost vládních zmocněnců určených k přebírání majetku, jejich malé pravomoci, velmi špatný stav inventarizace a neochota některých organizací KSČ a SSM působily další průtahy. Největší ztráty (150 až 350 milionů korun) vznikly při přebírání majetku Ústředního výboru KSČ, jímž byla pověřena soukromá firma.
Podle autora je však nakonec pravděpodobné, že celkově ztráty na tomto majetku nejsou tak velké, jak se obecně soudí, a že zvláště komunistická strana – i vzhledem ke své politické a morální situaci – „svůj“ majetek „lidu“ v podstatě vrátila.

Recenze

The Oral History Review

Miroslav Vaněk

Autor rešerše představuje specializovaný časopis v oboru oral history, který dvakrát do roka vydává Kalifornská univerzita v Berkeley, a přehledně informuje o obsahu a nejzajímavějších článcích ročníku 2001.

Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien

Milan Otáhal

V této rešerši je prezentován časopis, který nepravidelně (obvykle třikrát do roka) vydává Zentrum für Zeithistorische Forschung Potsdam a jehož hlavní náplň tvoří dějiny Německé demokratické republiky na pozadí systémového konfliktu v Evropě. Rešerše zároveň přibližuje obsah a upozorňuje na zajímavé články publikované v dvojčísle 23–24, vydaném v roce 2001.

Alexander Dubček – velký státník, nebo politický symbol?

Jiří Suk

BENČÍK, Antonín: Utajovaná pravda o Alexandru Dubčekovi: Drama muže, který předběhl svou dobu. Praha, Nakladatelství Ostrov 2001, 224 stran.

Recenzent vytýká autorovi apologetický přístup k postavě slovenského komunistického politika, známého protagonisty „pražského jara“ 1968 Alexandra Dubčeka. Kniha podle něj trpí výrazným rozporem mezi reformněkomunistickou kolektivní pamětí, která dává výkladu obsah, a snahou o dodržení formálních pravidel historické vědy. Konkrétně přitom polemizuje zejména s autorovým zpodobením Dubčeka jako důsledného zastánce nastoupených reforem a v letech 1970–1989 jako aktivního kritika režimu, jehož protesty měly značný politický význam a odpovídající zahraniční ohlas. Narozdíl od Benčíka spatřuje Dubčekův historický význam nikoli v rovině politické velikosti, nýbrž v rovině symbolu.

Informace o dějinách i současnosti komunismu v českých zemích

Jan Měchýř

FIALA, Petr Ä HOLZER, Jan – MAREŠ, Miroslav – PŠEJA, Pavel: Komunismus v České republice: Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v České republice. Brno, Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav 1999, 312 stran.

Kniha tří brněnských politologů se soustřeďuje na popis a charakteristiku rozmanitých politických uskupení a aktivit komunistické orientace či východiska v Československu a České republice po pádu komunistického režimu v 90. letech minulého století. Tento výklad uvádí shrnující kapitola o historii komunistického hnutí v Československu před rokem 1990. Recenzent doporučuje publikaci jako obsažný zdroj užitečných informací, přestože její hodnotu podle něj snižují dílčí nedostatky, na něž upozorňuje.

Polský pohled na vytváření národního mýtu v české marxistické historiografii

Martin Nodl

GÓRNY, Maciej: Między Marksem a Palackým: Historiografia v komunistycznej Czechosłowacji. Warszawa, Wydawnictwo TRIO 2001, 220 stran.

Recenzent vítá sympatický pokus mladého polského historika zmapovat českou historiografii v 50. letech minulého století z hlediska utváření marxistické vize národních dějin. Autor se podle jeho názoru nevyhnul některým zjednodušením, nejpřínosněji zpracoval kapitolu o husitství jako jedné z ústředních složek národní mytologie za bývalého režimu a celkově svou prací ukázal, že historický výzkum v oblasti dějin československé historiografie v uvedeném období stojí prakticky na počátku.

Dějiny podle Solženicyna

Tomáš Glanc

SOLŽENICYN, Alexandr Isajevič: Trkalo se tele s dubem: Autobiografie. Přeložila Ludmila Dušková. Praha, Academia 2001, 570 stran. Vydání 2., v tomto překladu 1.

Historickou hodnotu Solženicynových vzpomínek recenzent spatřuje v pěti bodech: z hlediska dějin sovětského systému, popisu kulturní politiky, politických perzekucí v SSSR, individuální osobnosti ve vztahu k nadosobnímu fungování totalitní moci a v aspektu zahraničněpolitickém. V uvedených směrech lze tyto paměti číst jako pozoruhodný pramen. Dále se recenzent zamýšlí nad přínosem Solženicyna jako historického interpreta, který je problematický, neboť metodou jeho díla je estetizovaná a ideologizovaná verze pravdy o minulosti, nikoli historická analýza. V této souvislosti poukazuje na ideové zdroje jeho přístupu k dějinám a na kritiky jeho sebeprojekcí jako arbitra historické pravdy v současném Rusku.

Velkorysá edice k poválečnému vysídlení Němců z Polska

Jiří Pešek

BORODZIEJ, Włodzimierz – LEMBERG, Hans (ed.): „Unsere Heimat ist uns ein fremdes Land geworden…“: Die Deutschen östlich von Oder und Neiße 1945–1950. Dokumente aus polnischen Archiven. 1. sv.: Zentrale Behörden (ed. W. Borodziej), Wojewodschaft Allenstein (ed. Claudia Kraft). (Quellen zur Geschichte und Landeskunde Ostmitteleuropas, 4/1). Marburg, Verlag Herder-Institut 2000, 728 stran.

Recenzovaná publikace je prvním svazkem mimořádně rozsáhlé paralelní polsko-německé edice, která dosud nejpodrobněji dokumentuje vysídlení Němců z polských území po druhé světové válce. Edice je dle recenzenta moderní svým přístupem, jenž se vymyká nacionálním pohledům a zohledňuje kulturněhistorické aspekty problematiky. Kromě vybraných dokumentů z let 1945–1950 obsahuje první svazek úvodní syntetickou studii, ke škodě věci je však silně okleštěn kritický poznámkový aparát.

Pravda není žluč

Michal Stehlík

HERFL, Hanns – PILLWEIN, Erich – SCHNEIDER, Helmut – ZIEGLER, Karl Walter (ed.): Němci ven! – Die Deutschen raus! Brněnský pochod smrti 1945. Praha, Nakladatelství Dauphin 2001, 278 stran.

Publikace se podle soudu recenzenta vyznačuje velmi jednostranným přístupem k tématu vysídlení, respektive vyhnání sudetských Němců z Československa, v němž se paměť vyhnanců nepřípustně zaměňuje s historiografickým podáním. Kritice podrobuje také neseriózní předmluvu z pera slovenského historika Jána Mlynárika.

O sporu historiků v Izraeli

Blahoslav Hruška

SCHÄFER, Barbara (ed.): Historikerstreit in Israel: Die „neuen“ Historiker zwischen Wissenschaft und Öffentlichkeit. Frankfurt/M., Campus 2000, 283 stran.

Sborník je podle recenzenta pozoruhodným příspěvkem k rozbíhajícím se debatám a polemikám v izraelské historiografii kolem témat úzce souvisejících s národní a státní identitou, jako je sionismus a holocaust.

Harmonie jako nebezpečí

Vlastimil Hála

LAUGHLAND, John: Znečištěný pramen: Nedemokratické počátky evropské ideje. Přeložil Miloš Calda. Praha, Prostor 2001, 344 stran.

Recenzent zasazuje knihu do kontextu filozofického sporu mezi liberalismem a komunitarismem, který je v ní exponován v různých rovinách v souvislosti s projektem evropského sjednocování. Jako vyhraněný stoupenec prvního směru konzervativního střihu Laughland patří k prominentním kritikům koncepce Evropské unie a k inspirátorům českého euroskepticismu. Jeho knihu Hála hodnotí jako provokující četbu, z níž navzdory povážlivým slabinám ideologizujícího zjednodušování dýchá sympatické zaujetí pro svobodu individuálního ducha a názoru.

Dokumenty

Setkání s Alexandrem Dubčekem ve Vídni v listopadu 1988

Michal Reiman

Český historik Michal Reiman, odborník na dějiny Sovětského svazu, zveřejňuje zredigovaný záznam ze svého setkání s Alexandrem Dubčekem v listopadu 1988 ve Vídni, při jeho návratu z Itálie, kde mu byl udělen čestný doktorát boloňské univerzity. Z rozhovoru vyplynuly Dubčekovy náhledy na tehdejší politickou situaci v Československu a na jeho aktuální postavení. Podle Reimana neuvažoval o využití svého stoupajícího kreditu k převzetí významnější politické role, zůstával přesvědčen o nutnosti vnitřní reformy KSČ jako cesty k nápravě poměrů a do značné míry byl zaujat touhou po rehabilitaci „pražského jara“ 1968 a po osobní satisfakci za jeho porážku.

Kronika

Výuka historie a historická bádání na vysokých školách

Čtvrté historické diskusní fórum
Vladimír Urbánek

Zpráva informuje o průběhu a hlavních tematických okruzích čtvrtého historického diskusního fóra (viz také materiály z druhého diskusního fóra v Soudobých dějinách, č. 1/2001), které se konalo 7. listopadu 2001 v Praze a bylo věnováno problémům výuky historie a historického bádání na vysokých školách.

Konference „Věda v Československu v období normalizace (1970–1975)“

Antonín Kostlán

Konference „Věda v Československu v období normalizace (1970–1975)“ se konala ve dnech 21. a 22. listopadu 2001 a jejími pořadateli bylo Výzkumné centrum pro dějiny vědy a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Byla již pátým pokračováním cyklu „Česká věda ve dvacátém století“. Po úvodních referátech věnovaných pojmu „normalizace“ (Oldřich Tůma a Petr Vopěnka) se zaměřila na proměny vysokého školství a akademie věd ve sledovaném období, tedy zejména na popis administrativních zásahů „posrpnového“ antireformního politického vedení do života vědeckých institucí a na případy odborníků, kterým bylo znemožněno nadále v nich působit. Konference se dále věnovala proměnám jednotlivých vědních oborů, osobám tehdejších ministrů školství a některým známým osobnostem (filozof Jan Patočka, historikové Zdeněk Kalista, Josef Macek a Milan Hübl, politik Jiří Hájek).

Projekt „KSČ a radikální socialismus v Československu 1918–1989“

Zdeněk Kárník

Grantový projekt výše uvedeného názvu na léta 2001–2005 vede profesor Zdeněk Kárník a jeho nositelem je Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, na jehož internetových stránkách je možno získat informace o záměrech a výsledcích projektu.

Projekt „Historie nacistických koncentračních táborů“

Anna Hájková

Tento projekt organizuje Zentrum für Antisemitismusforschung při Technické univerzitě v Berlíně a jeho vedoucí je dr. Angelika Königsederová. Českou spoluorganizátorkou je Anna Hájková.

Bibliografie k soudobým dějinám

Vysídlení Němců z Československa

Výběrová bibliografie literatury z let 1945–2001